Zázrak jménem lásky 31. kapitola

11. června 2018 v 17:03 |  Zázrak jménem lásky

Moc děkuji Bara-chan za komentář, udělal mi obrovskou radost :)
Dnes díl hlavně o Reitovi a Rukim a objeví se nová postava :)


Ruki se opravdu snažil. Chtěl udělat Reitovi radost, ale taky chtěl, aby na něho byl pyšný. Už se pomalu smiřoval s tím, že bude jen pacient. Jakmile se naučí chodit, vymění ho za jiné dítě. Uvnitř sebe boj o Reie prohrával, ale hlava si pořád vytvářela situace, kde jsou spolu. Komu tedy má věřit, srdci nebo hlavě?

Ten den seděl prcek na posteli a díval se nepřítomně z okna. Od té doby, co se dozvěděl, že Reita dal výpověď, byl nesvůj. I doktorka Bára si toho všimla, ale vždy se mu to povedlo zakecat. Teď ale přemýšlel nad tím, co bude dělat. Jak ho znovu najde? Bude pořád s tím černovláskem? Bolelo ho jen pomyšlení, že by ho neviděl a teď ten strach nedokázal nijak ovládnout.

Z myšlenek ho vytrhlo bouchnutí dveří. Otočil se a nevěřil svým očím. U dveří stála teta. Dívala se na něho ostřížím zrakem, tak jak měla ve zvyku a mírně se usmívala. "Volali mi z nemocnice, že už celkem dobře chodíš?" řekla studeně, ale pořád se snažila o úsměv. "No lépe, snažím se." řekl nejistě. "Tak jak tě doktoři pustí, půjdeš ke mně." řekla, jakoby to byla hotová věc a prcek se v ten moment ani neodvážil protestovat. Na srdíčku cítil větší a větší bolest a do očí se mu hrnuly slzy. "Nedělej, že jsi to nevěděl nebo alespoň netušil. Řekli ti to ne?" ujišťovala se. "Hm." řekl přiškrceně, ale více slov ze sebe nedostal. "Fajn, přijdu, jakmile tě doktoři pustí." oznámila a byla pryč. Prcek sebou hodil do duchen a přetáhnul si deku přes hlavu. První vzlyky a slzička na sebe nedaly dlouho čekat.

Odpoledne v době kdy chodil s Reitou po chodbě se otevřely dveře. Rei chtěl vesele pozdravit, ale hlas se mu zadrhnul v hrdle. Na posteli se totiž vyjímala velká třepající boule, a když se zaposlouchal, uslyšel prcka plakat. Okamžitě k němu přišel a sedl si na postel. "Ruki, co se stalo?" zeptal se starostlivě a stáhnul mu z hlavy přikrývku. Prcek si rychle utíral slzy a schovával tvář, aby ho neviděl. "Nic se nestalo, já jen…potřeboval jsem ze sebe něco dostat." zamumlal a snažil se přikrývku Reitovi vytrhnout. "Proč ti to jen nevěřím." řekl mile. "Je to kvůli tetě?" když viděl přikývnutí, pokračoval: "Já myslel, že budeš mít radost, že se odsud těšíš?" řekl překvapeně. "No předtím jsem chtěl pryč rychle, ale tak nějak jsem si zvykl a je mi s Vámi a s doktorkou Keiko moc dobře. Rád bych, abychom se ještě potkaly a třeba časem byly přáteli. Já vím, že jsem pro vás jen další pacient, kterého vyměníte okamžitě, co odejdu, ale já prostě…nechci vás ztratit." vysvětloval a pořád si utíral slzy. "Tak tohle tě trápí?" řekl mile až něžně Rei. "Poslouchej, když budeš chtít, můžeme se scházet. Máme to tak s Keiko nastavené. Občas se vídáme s našimi bývalými pacienty. Většinu času povídají oni. Hlavně jak se mají a jak pokračuje jejich život. Moc rád se s tebou uvidím Ruki." pocuchal mu vlasy. "Opravdu?" ubezpečoval se. Rei přikývnul na souhlas a v ten moment ucítil, jak mu prcek vletěl do náruče a pevně objal. Zabořil mu nos do krku a usmívá se. Rei se hlasitě rozesmál a objal ho zpátky.

"Tak fajn, můžeme jít cvičit, co říkáš?" nadhodil Rei, a když viděl, jak prcek vesele přikyvuje, usmál se. Podal mu berle a cestou se ještě zastavili v koupelně, kde si prcek opláchnul obličej. Na chodbu vyšel už s úsměvem.
Nejprve zamířili k sesterně, kde si Rei vyzvednul natahovací lana a potom zamířili do tělocvičny. Prcek se po něm celou dobu po očku díval a snažil se určit, na co to vlastně je. Dozvěděl se to vzápětí.

Jakmile se totiž posadil na žíněnku, už mu Rei vysvětloval postup. Měl si pokrčit nohu v koleni a lano si dat na šlapku. Potom nohu pomalu natahovat a tak posílit svaly. Prckovi to moc nešlo a zakrátko byl pořádně unavený. Rei to na něm poznal a tak prcka netrápil a udělal s ním jen lehká odpočinková cvičení.

Cesta zpátky probíhala pomaleji, ale zvládl to. Oddechl si, až když ležel na posteli a unaveně se opřel o polštář. Rei se k němu posadil a pobaveně ho pozoroval. Prcek si toho všimnul a zamračil se: "Co je." řekl uraženě. "Já jen, že vypadáš nějak unaveně." řekl nevině a hned v ten moment se musel krýt, jelikož po něm prcek hodil polštář. "Dobře, dobře, vzdávám se." smál se Rei a dal ruce nad hlavu na znamení, že to myslí vážně. "Zítra zkusíme znovu cvičit s lany. Dneska ti to šlo velmi dobře a tak v tom budeme pokračovat." řekl teď už s úsměvem a zadíval se na prcka. "Hm." odpověděl neurčitě. "Odpoledne ještě přijdu a projdeme se jen po chodbě." domluvil se s ním na určité hodině a zmizel za dveřmi. Prcek se uvelebil v posteli a po chvilce dívání z okna usnul.

Odpoledne probíhalo jako vždy. Rei se stavil za prckem a vytáhnul ho na chodbu. Někdy kolem čtvrté hodiny se ve dveřích na oddělení objevila nečekaná návštěva. Chvilku se rozhlížela kolem a potom přistoupila k Reitovi, který šel právě s prckem kolem. "Dobrý den." pozdravil a usmál se. "Dobrý den, hledáte někoho?" otočil se na něho. "Ano hledám, pracuje tady Doktorka Keiko?"zeptal se. "Ano pracuje, ale v této době je nemocná a nevím, kdy bude moci nastoupit do práce." odpověděl a začal si ho prohlížet. "Hm, chápu. To je škoda." bylo poznat, že ho to moc mrzí a zadíval se někam za něho. "Mám něco vyřídit" ozval se znovu. "Ne, není potřeba. Děkuji." odpověděl a chtěl zmizet. "Můžu vědět, kdo jste?" zeptal se mile. Zastavil se, otočil se zpátky na Reie a jen odvětil: "Kamarád." potom už zmizel za dveřmi. Rei nad tím zakroutil hlavou. Prcek taky nechápal, co to mělo znamenat a tak se na něho nejistě usmál.

"Budeme pokračovat." ozval se do ticha Rei. Prcek se tedy rozešel, ale pořád si přehrával v hlavě, co se tady dělo. To ale neměl dělat, jedna berle zavadila o židli a on už se viděl na zemi. Těsně nad zemí si ho ale přivinuli do náruče silné paže a schovali ho v objetí. "Ruki, jsi v pořádku?" okamžitě se začal strachovat Rei. Prckovi se z jeho náruče nechtělo a tak o něho zůstal opřený a jen přikývnul. "Pojď, budeme pokračovat, postavil ho zpátky na nohy. Podpíral ho a přitom mu dával jednu z berlí. Potom i tu druhou a pomalu se rozešli do pokoje.

Prcka mrzelo, že mu nemohl být tak blízko delší dobu, ale pořád se utěšoval faktem, že ho bude moci vídat. V posteli se tedy pohodlně uvelebil a po chvilce usnul. Zbudil se až na večeři.

Reitovi záhadná návštěva pořád vrtala hlavou. Když přišel domů, vyzul se a rovnou zamířil za Aoiem do kuchyně. Zezadu ho objal a dal mu pusu do vlasů. "Ahoj, jak ses měl?" pozdravil ho. "Dobře." otočil se k němu a políbil ho. "A co Keiko, je to lepší? Jedla něco?" vyzvídal. "No přišla na snídani, kterou snědla celou. Cestou zpátky do pokoje se jí ale zatočila hlava a tak jsem ji raději odnesl. Oběd už si raději nechala donést a večeři právě chystám." odpověděl. "Je pořád slabá, ale jde vidět, že jí chutná. Bude v pořádku, neboj." ubezpečoval ho Aoi, když si všimnul, že se mračí. Rei se na něho zkusil pousmát, ale nepodařilo se, Aoi okamžitě poznal, že se něco děje: "Rei, stalo se něco?" zeptal se starostlivě. Rei sklopil hlavu a nevěděl, jak začít. "Víš." rozmluvil se. "V práci se objevil nějaký kluk a hledal Keiko. Vypadal starostlivě, když jsem mu řekl, že je nemocná. Když jsem se zeptal kdo je, odpověděl kamarád a zmizel. Mám z toho divný pocit. Bylo poznat, že se znají už velmi dlouho, možná to byl bývalí přítel, ještě než poznala Uruhu. Já nevím, prostě…byl divnej."ukončil svůj proslov Rei. "Hm, nebo je to jen kamarád z dětství, který zavítal po delší době do Tokia a chce ji jen potkat." nadhodil svůj nápad Aoi. "Myslíš?" ubezpečoval se. "Jasně, musíme ale z Keiko dostat, kdo to vlastně byl. Jsem sám zvědavý, co odpoví." zašklebil se.

Jakmile dokončil s Reitovou pomocí večeři, dali všechno na tác a donesli Keiko. Právě dřímala, ale jakmile ji Aoi pohladil po vlasech, zbudila se. S rozespalým úsměvem se posadila a Rei jí dal na klín tác.

Keiko se s radostí pustila do jídla, ale potom si všimla, že oba dva pořád sedí na posteli. "Děje se něco?" zeptala se zvědavě. Navzájem se na sebe podívali a potom jí Rei převyprávěl, co se dělo v práci. Keiko ho poslouchala s nahnutou hlavou na stranu. Jakmile skončil, podívala se mu do očí. "Je to někdo, koho jsem si myslela, že už v životě neuvidím." řekla, jakoby to všechno vysvětlovalo a zakousla se do brambory. Aoi i Rei se zatvářili zmateně. Keiko si toho všimla a dodala: "Chodila jsem s ním. Víc se o tom nechci bavit." z jejich slov bylo poznat, že víc jim opravdu neřekne a z jejich rtů zmizel úsměv. Oba dva se tedy odebrali do obýváku a nechali ji najíst.


"Měl jsi pravdu. Patřil do jejího života ještě před Uruhou." řekl, když se usadili. Rei se na něho jen podíval. "Pro ni je to uzavřená kapitola. On ale vypadal, že si chce promluvit a myslím, že doufá, že se k němu vrátí." rozhodil Rei rukama. "Hele, teď je nemocná, takže nemá šanci ji najít. Až bude v práci, doufejme, že ji ještě ochráníš ty. Jak ji ale znám, tak by si poradila i bez nás." usmál se na něho Aoi. "Jo, asi máš pravdu." přitulil se k němu Rei.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 11. června 2018 v 23:09 | Reagovat

Chuďátko Ruki... vůbec se mi nelíbí představa, že by měl být u nějaké tety, která si ho k sobě bere jen z povinnosti a nemá k němu žádný vztah (a jestli, tak kladný rozhodně ne). Nedivím se, že to na prcka tak padlo, ale líbí se mi, jak uvažuje o Reitovi :33 A jsem ráda, že mu Rei nabídl možnost se scházet :) Teď už jen aby se dali dohromady :33 Aww :3 Pěkná představa :33
A nevím sice, co byl ten kamarád zač, ale měl by se brzo zase spakovat a odejít... Ke Keiko patří Uruha a doufám, že si k sobě zase najdou cestu :33
Teď jsem ještě zvědavější, jak to všechno dopadne :) Těším se na další díl, už aby byl pátek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama