Zázrak jménem lásky 20. kapitola

4. května 2018 v 7:05 |  Zázrak jménem lásky

Nejprve chci poděkovat Bara-chan za komentář. Udělal mi obrovskou radost :)
Dneska odpočinkový povídací díl a Rei si trošku Uruhu podá :)


Po probuzení mu bylo trošku líp, ale pořád ho bolela hlava. Aoie nikde neviděl, ani neslyšel a tak usoudil, že je v práci. V ten moment ho napadlo, že by nebylo špatné zavolat do nemocnice. Dneska měl mít službu. Zároveň pochyboval, že Aoi zašel k jeho nadřízenému, aby ho omluvil.

Našel tedy telefon, a když ho odemknul, vyskočily na něho čtyři zmeškané hovory. Tři byly od jeho kolegyně a jeden od nadřízeného. Okamžitě mu zavolal a vysvětlil mu, co se stalo. Domluvili se, že dokonce týdne si vezme dovolenou. Řekl mu, ať odpočívá a v pátek se ozve, jestli v pondělí nastoupí.

Rei si oddechl, když telefon odložil a lehl si zpátky na sedačku. Zavřel oči a po chvilce se ztratil úplně. Prospal celé dopoledne i kousek odpoledne.

Aoi se vrátil z práce tak jako vždycky. Rei právě dokončoval večeři, když se objevil v kuchyni. "Ty jsi vařil?" vypadlo nevěřícně s Aoie. "Hm, dáš si se mnou?" zeptal se vesele. "Ne, ani ne, večeřel jsem s kolegy." odpověděl, vzal si z poličky oříšky z ledničky pivo a zamířil do obýváku. Rei ho se zklamaným výrazem pozoroval, jak mizí ve dveřích. Po chvíli si sám nabral jídlo na talíř a posadil se za stůl.

Po jídle zamířil do jednoho z křesel. Pomalu ho začínala zase bolet hlava a Aoi míval televizi celkem dost nahlas. Podíval se na něho, ale on působil, že si ho vůbec nevšiml.

"Aoi, já… ." začal mluvit. "Tak si někam zalez." nenechal ho domluvit a dal si nepřítomně do pusy pár oříšků. Rei se na něho chvilku díval, než se zvedl a zamířil do kuchyně. Uvařil si čaj a snažil se začíst, hlasitá televize mu to ale znemožňovala. Navíc ho začíná bolet hlava čím dál víc. Nejraději by si šel lehnout, ale neměl teď odvahu jít do ložnice.
Vzal tedy telefon, knížku a šel do koupelny. Sednul si na vanu a chvilku přetáčel telefon v ruce, než se odhodlal a vytočil číslo. "Ahoj Uru." pozdravil ho smutně Rei. "Co se stalo? Jestli ti Aoi ublížil, přijedu a jednu mu vrazím." řekl na jeden nádech výhružně. "Ne, neublížil by mi." obhajoval ho. "Jen jsme se pohádali." řekl smutně. "Mám přijet? Chceš si o tom promluvit?" nabídnul okamžitě. "Budu moc rád. Aoi jde zítra do práce, tak kdyby ti to vyšlo…"nechal větu vyplynout do ztracena. "Dobře, přijedu zítra. Mám ranní, tak budu končit ve dvě. Tak počítám víc jak půl hodiny na cestu, tak mě čekej kolem třetí." přemýšlel nahlas. Rei se musel usmát, když ho slyšel, ale nic neřekl. "Jinak všechno v pohodě, v práci dobrý?" chtěl vědět. "Všechno ti řeknu, jak přijedeš." řekl už o poznání veselejším hlasem. "Tak jo, měl bych si lehnout, ať do té práce vůbec vstanu." ozval se z telefonu smích. "Dobrou noc." popřál mu Rei. "Dobrou." řekl a položil to. Rei si smutně povzdechl a svěsil ramena ještě níž. Nečekal, že vztah s Aoiem nabere takový spád.

Rei se vzbudil skrčený ve vaně. Když se trošku probral a chtěl se zvednout, ucítil píchnutí za krkem. Potichu zaskučel a začal si krk masírovat. Rozhlédl se kolem, a když zjistil, že je Aoiove oblečení pryč, zesmutněl, ale i trošku zarazil. Aoi byl v koupelně vždy pěkně dlouho a musel přece slyšet proud vody, když si čistil zuby. Zakroutil nad sebou hlavou a pomalu vylezl z vany. Udělal hygienu a zamířil do kuchyně. Nahlédl do ledničky, odkud si podal jogurt a sednul si ke stolu. Povedlo se mu zahlídnout kolik je vlastně hodin a povzdechl si. Bylo teprve dvanáct hodin a Uru měl přijet až ve tři.
Po lehkém obědě se položil na sedačku a stulil se do klubíčka. Upřel pohled před sebe a nechal myšlenky, aby si létaly jedna za druhou. Chvilku přemýšlel o tom, co vlastně Uruhovi řekne a za vteřinku o Keiko. Potom si vzpomněl na Rukiho a ani nevěděl jak, objevil se mu na rtech malý úsměv.

Když si vzpomněl na úplné začátky a jeho protesty o osahávání a totální ignoraci a zároveň odevzdanosti osudu, musel uznat, že se hodně posunul. Psychicky i fyzicky je čím dál zdatnější a to ho vevnitř hřálo.

Uru se objevil kolem třetí. Rei byl natolik zamyšlený, že zvonek skoro přeslechl, ale potom se pomalu zvednul a šel mu otevřít. Se širokým úsměvem se na něho podíval a chtěl pozdravit, když si všimnul náplasti na čele. "To mi neudělal Aoi, uklouzl jsem na kaluži vody v koupelně." okamžitě začal vysvětlovat a usmál se na něho. Zavřel za ním dveře a počkal, až se vyzuje, potom ho pevně objal. "Děkuji, že jsi přišel." zašeptal. "To je přece samozřejmost. Taky bys přijel." odpověděl se smíchem. "Dáš si něco k pití?" zeptal se, než se Uru usadil na sedačku. "Jo, třeba vodu nebo pivo. Nevím, co máš?" ozvalo se z obýváku. Celou dobu, co byl Rei v kuchyni se na něho díval. Vypadal zklamaně a ublíženě a ani neměl jiskřičky v očích.

Když se posadil konečně k němu, upřeně se na něho zadíval. "Tak vyklop to, co tě trápí." snažil se ho rozpovídat Uru. Rei ale nevěděl, kde začít a tak se na sedačce ošíval. Uru vycítil, že netuší, co má vlastně říct a tak ho pohladil po ruce. "Co v práci, je prcek pořád tak nesnesitelný? Vrazil ti ještě jednu, že se tak šklebíš?" zeptal se s úsměvem. Rei se na něho podíval teď už s úsměvem a zakroutil hlavou. "Ne, nevrazil mi. Náhodou se moc snaží a už chodí nějaký čas o berlích. Jo a už se mnou dokonce normálně baví." řekl se smíchem. "Tak to je super." odpověděl taky se smíchem. Rei se rozhodl vyhýbat tématu Keiko, i když se usmíval, bylo poznat, že je pořád smutný.

"V práci jinak asi dobrý. Jen mě mrzí, že se tam trochu pokazil kolektiv. Přišel totiž za tebe nový kolega a nesedli jsme si. Vypadá to, že se rozhodl mě zničit, protože o mě vykládá věci, které nejsou pravda. Ostatní tomu ale věří, jen Bára se se mnou pořád baví. Popravdě, už se do práce tak netěším, jak dřív. Jen možná prcek mi dokáže zvednout náladu a teda i Bára." říkal se sklopenou hlavou. Uru celou dobu neřekl ani slovo, až teď: "A proto jste se s Aoiem pohádali? Kvůli těm řečem?" zeptal se. "Hmm, věří jim, víc než mě a to mě na tom mrzí asi nejvíc." odpověděl chvějícím se hlasem. Uru na nic nečekal a pevně objal. "Já ho miluju Uru, miluju ho, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Chová se ke mně, jak k cizímu. Je vůči mně odtažitý, už ani nevím, kdy mě naposledy objal, kdy jsme spolu naposledy spali nebo se mazlili. Já…mrzí mě to a přitom jsem na něho tak strašně naštvaný." říkal a přitom doufal, že alespoň trošku zmírní tu tíhu, co cítil na hrudi.

Uru celou dobu jen poslouchal, nic neřekl, a když se mu rozplakal v náručí, zpevnil svůj stisk. "Děkuji, že jsi mě vyslechl." zašeptal mu do ramene, které bylo promáčené jeho slzami. "A omlouvám se za to tričko." pohladil ho v místě, kde byl opřený. "No mě se neomlouvej, ale tomu tričku by ses omluvit měl, mohlo by být naštvané." řekl se smíchem a zároveň nakazil i Reitu. Zůstal o něho opřený a hrál si s lemem trička, než mu zakručelo v bříšku. "Objednám pizzu, co říkáš?" ozval se Uru a už vytahoval telefon. Rei se posadil vedle něho a sledoval ho. "Tak bude tady do půl hodinky." oznámil a hodil telefon na skleněný stolek.

"A jak se máš ty?. Co v nové práci, baví tě?" zeptal se znenadání Rei. Uru se usmál a pokýval hlavou. "Není to tak super, jak v nemocnici, ale stěžovat si nemůžu. Je tam dobrá parta lidí, se kterými si rozumím, jen mě občas přepadne nostalgie. V momentě, co si vzpomenu na nemocnici, mě zabolí." mnul si tričko v oblasti srdíčka. "Mám ji taky hodně spojenou s … ." nadechl se, ale nedokázal říct její jméno. Bylo to pro něho ještě hodně čerstvé, i když se to stalo před nějakou tou dobou. Rei ale pochopil, kam míří, pohladil ho po ruce a nakonec i objal. "Myslím, že jsem přijel utěšovat já tebe, ne ty mě." ozval se mu u ucha smích. Rei ho tedy pustil a pozoroval, jak si utírá zbloudilé slzičky.

"A pizza je tu." rozzářil se Uru, když uslyšel zvonek a tím rozehnal mezi nimi smutnou náladu. Rei se za ním díval a došlo mu, že Keiko jen tak nepustí. "Měl bys o ni bojovat." řekl Rei. "O koho?" reagoval dotčeně. "Myslím Keiko. Miluješ ji, nedokážeš na ni zapomenout. Všechno nasvěčuje tomu, že bez ní nedokážeš normálně fungovat a myslím, že Keiko to má zrovna tak. Když jí vysvětlíš, že jsi vlastně za nic nemohl a promluvíte si, určitě ti odpustí." Uru se mu díval celou dobu do očí a sotva se přemlouval, aby ho nepřemohlo dojetí. "Byly jste spolu tak dlouho. Jeden pro druhého žijete i dýcháte. Byla by škoda, kdybyste se alespoň nepokusily to dát znovu dohromady." pokračoval. "Rei." víc říct nedokázal, jelikož se mu začaly po tvářích vozit slzy.

Posledních pár hodin, co mohli být spolu, pro kecali. Když se blížila hodina, kterou obvykle Aoi chodí z práce, Uru se raději začal zvedat. "Dám ti vědět, jak se Keiko vrátí a ty si s ní promluvíš, jasný?" zapíchnul mu prst do hrudi. Uru trošku uskočil a začal si to místo mnout. Usmál se na něho a na rozloučenou ho objal. "Ahoj a zavolej ano?" ubezpečoval se. "Jasně zavolám." odpověděl, mávnul a už ho nebylo.

Rei byl zase sám a cítil se teď mnohem hůř. I když Uruhu viděl moc rád, padla na něho najednou taková tíha. Tíha, která se jmenovala Aoi. Nikdy totiž netušil, z jakou náladou domů přijde a to ho zároveň děsilo a dříve možná i vzrušovalo.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 4. května 2018 v 14:33 | Reagovat

Ten Aoi mě teda pěkně štve... To by mě fakt zajímalo, na jaký drby naletěl, a vzhledem k tomu, že Reitovi nevěří a hned ho odepsal, ho asi moc rád neměl...
Líbí se mi ale, jak Reita přemýšlí nad Rukim, měl by si tu dovolenou zkrátit a věnovat se mu co nejvíc :33 A taky se mi líbí, jak podporuje Uruhu a jsem moc zvědavá, jak to mezi ním a Keiko dopadne :) Snad se Keiko brzo vrátí a nebude nějak moc ovlivněná Kaiem...
Moc se těším na další díly, čím dál víc mě zajímá, jak se to vyvine :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama