Naděje

22. srpna 2013 v 20:29 |  Oneshot
Moje první jednorázovka, tak budˇte zhovívaví. Mám tedˇ takové divné období. Tak jsem se potřebovala vypsat a vzniklo tot. Doufám, že se aspon někomu bude líbit.
Varování:je to mírně depresivní a psychologické


Do pokoje vkročili první ranní paprsky slunce a já se pomalu probouzel. Byla sobota a já měl v plánu spát až do oběda, teda chtěl jsem. Ale můj plán shatil můj nevlastní otec. Brzy ráno totiž vletěl do pokoje, opilý a začal se mnou prudce třepat a křičet na mě at se zbudím. Pomalu jsem se začal probouzet, a vnímat co se vlastně děje. Otec stál pořád na demnou a něco křičel. Než jsem se vzpamatoval, letěl jsem na protější zet a bouchl se do hlavy. "Co myslíš, že děláš?" vyjel jsem na něj. Myslíš si, že když jsi si vzal mámu, tak já tě budu poslouchat? To jseš na omylu. Nechápu, jak si tě máma mohla vzít. Srážíš ji pořád dolů. Byla veselá, usměvavá, dokázala mě vždycky rozesmát. Kde je ta máma, kterou znám. Je zní troska jen kvůli tobě. Otec se na mě šokovaně díval, když se vzpamatoval, přišek ke mě a natáhl mě takou facku, že jsem dostal druhou od zdi. Máma stála ve dveřích, v očích prázdo a ani se nehla. Mami ty to nevidíš? Ničí tě. Podívej se na sebe. Jsi vyzáblá, bledá, bez energie. Kde jsou ty časy, co jsme spolu jezdili na kole k moři, nebo na kolečkových bruslích. "NECH TOHO NEBO TI ZNOVU FLÁKNU". Zakřičel na mě nevlastní otec. Vždycky když byl opilý, šel z něj strach, tak jsem radši zmlk. Podíval jsem se zpátky na mámu. Pořád tam stála a nic neříkala. "Víš přál bych si aby ses mi vrátila". Řekl jsem. Začal jsem se zvedat k odchodu, když jsem ucítil na svý ruce železný stisk. "Kam jsi myslíš, že jdeš"?zavrčel na mě. Pořád se na mě nebezpečně díval. Zůstaneš tady a uklidíš celý barák, rozumíš?řekl záhrobním hlasem a hodil mě na postel. Já si mnul bolavou ruku a díval se, jak bere moji mámu kolem pasu a odchází.

Připadám si jak uklízečka. Jako někdo, kdo jsem nepatří. Nikam nesmím, už nemám vůbec žádné kamarády a když si na mě vzpomenou, ven mě stejně nepustí. Po nějaké době, už mě ani nikam nezvali. Přestalo je to bavit. Řekli mě to do očí ve škole. Zůstal jsem sám, bez kamarádů, bez holky. Každý den se dívám, jak mě máma mizí před očima a já nemůžu nic udělat. Nemůžu jí nijak pomoc, dokud nebude chtít ona sama. Dokud mi nedovolí jí pomoc. Naděje je pěkná, ale mě mizí každým dnem. Doufám, že se něco změní. Vždy když jdu spát prosím toho nahoře, at mi dá sílu se mu postavit. Nikdy jsem věřící nebyl, ale to se změnilo v den kdy jsem poznal, jaký je doopravdy matčin přítel. Přetvařoval se, jenom aby dostal mou mámu a povedlo se mu to. Boužel.
Máma se po půl roce zhroutila a zkončila v nemocnici. Mámin přítel si zbalil pět švestek a odešel. Doktoři mi řekli, že je to s mámou hodně vážné a mám se připravit na nejhorší. Po pár měsících léčení, usnula. Usnula věčným spánkem a já proklínal toho hajzla, že ho vůbec potkala.
Na mámin hrob chodím každý den. Slíbil jsem jí, při jedné návštěvě, že začnu znovu. Že si nic neudělam, at už se stane cokoli. A to jsem taky dodržel.
Sbohem mami, vždy budeš žít v mém srdci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama